Článek je vyjádřením pro říjnové číslo časopisu Šestka
Celé moderní dějiny budí pomníky v ulicích vášně. Každý režim je vždy staví lidem či událostem, kterým chce vzdát hold a připomínat je. Často se ale stane, především v režimech totalitních, že se pomníky staví např. masovým vrahům. Ještě častěji se stává, že se pomníky boří a staví nové, není to falšování dějin, ale jejich přirozený vývoj, který vždy byl, je a bude. Za falš̌ování se dá považovat již jejich stavba, stejně tak boření, záleží vždy na úhlu pohledu pozorovatele. Ulice či park, kde je umístěn pomník, je také „obývacím pokojem” nás všech. Chodíme kolem nich každý den do práce, naše děti se ptají, co znamenají. Jako vrchol složitě nabyté svobody a demokracie považuji to, že sami obyvatelé mohou říci, v jakém prostředí chtějí žít a kdo má být tím hrdinou či událostí, které má náš obývací pokoj připomínat a o kterých chceme s našimi dětmi hrdě mluvit. Osobně pravidelně vzdávám úctu těm, kteří se zasloužili o svobodu, demokracii a pokládali své životy za to, že tu my můžeme být.