Zbývá posledních pár kilometrů na hraniční přechod Vyšné Německé. Projíždíme krajinou a vesničkami Orechová a Krčava, zalitými ranním sluncem. Začínáme být trochu nervózní, neboť netušíme, jak dlouhou dobu strávíme čekáním na na ukrajinské celnici čeká. Snad máme všechny potřebné dokumenty, abychom se s humanitární pomocí dostali do cíle ještě za světla. Náš pětičlenný tým Nadačního fondu humanitární pomoci veze ve dvou dodávkách téměř tunu potravin, oblečení, dek a hygienických potřeb z Potravinové banky Praha do charity v Užhorodu. Myslíme na ty, k nimž centrální pomoc, ač dobře organizovaná, nedosáhne. Hranice Ukrajiny je na dohled, tak si opakuji základní slovíčka, protože zdvořilost je vstupenkou do cizí země. Ráda vyslovuji „Будь ласка“ (buď laska), znamená prosím a spolu s „ Дякую“ (ďakuju) má velkou moc. Jinak komunikujeme rusky.

Když jsme jeli na Ukrajinu poprvé loni na jaře, měli jsme s sebou seznam věcí, které jsme převáželi, a museli jsme dlouho odpovídat na dotazy celníků, než nás prověřili a pustili do země. Tentokrát jsme se připravovali mnohem důkladněji, přesto jsme až na hranici zjistili, že celní dokumenty vyplněné v ukrajinštině potřebujeme ne jednou, ale dvakrát. První při průjezdu hranice a druhý potvrzený v místě předání musíme předložit celníkům spolu s předávacím protokolem při cestě zpět. To zvládneme. Asi po hodině čekání ve frontě jsme na řadě. Ukrajinka z Bratislavy, která stojí hned za námi, nám ochotně radí. Díky ní a trpělivosti celníka jsme odbaveni a pokračujeme v cestě.

V Užhorodě nás vítá Eleonora, šéfka místní charity, která přijímá běžence k dočasnému pobytu. Po několika dnech zde se vydávají dále ke svým příbuzným, přátelům a známým do Polska, Slovenska, či jinam. Od loňského března tudy prošlo na dva tisíce dětí i dospělých. Nyní jich tu pobývá asi osmdesát.

Eleonora nás provází domem od shora dolů. Zdravíme se s jeho obyvateli a opatrně nahlížíme do jejich soukromí. Všude je útulno. Jsou tu děti i dospělí z celé Ukrajiny, od Dnipru a Charkova přes Kyjev a až po Bachmut. Poté jdeme společně vyložit náklad. Muži se ochotně ujímají práce a za chvíli je dvůr, kde si před chvílí hrály děti, zaplněný krabicemi potravin, hygienickými potřebami a pytli s oblečením a dekami. Děti kolem šťastně poskakují. Když je práce hotova, scházíme se ve společenské místnosti, kde rozdáváme dětem sladkosti a nápoje. Popíjíme kávu a zapojujeme se do lekce arteterapie. Krok za krokem vedeni výtvarnicí malujeme mořské pobřeží s vodopádem a kvetoucím stromem. Tato aktivita nás propojuje a rozveseluje. Na závěr předvádíme svá díla. Každé z nich je originální a zaslouží si potlesk. Lekce arteterapie pomáhají lidem otevřít mysl a srdce, proto v charitě probíhají pravidelně.

Jsem pohlcena přítomným okamžikem. Šťastná, když vidím, kolik radosti naše cesta přinesla. Čas neúprosně letí a my musíme myslet na návrat domů. Pár fotek, poslední objetí, loučení, a já už teď přemýšlím, kdy zase přijedeme. Snad už budou ruští okupanti pryč ze země a my budeme moci konečně pomáhat s obnovou svobodné Ukrajiny.