Komentář Pirátů Prahy 6 k aktuální situaci ohledně právních zakázek na Praze 6: Vedoucí právního odboru ÚMČ Praha 6 pod tíhou důkazů rezignoval. Vyvodí osobní odpovědnost i starosta Kolář?

Zastupitelstvo Prahy 6 neschválilo odkup dvou ideálních spoluvlastnických podílů v celkovém rozsahu 1/6 pozemků a stavby v katastru Bubeneč v Dejvické 34.

Je zajímavé, jak postupem času některé pojmy zcela změnily svůj původní pozitivní nebo neutrální význam a proměnily se v něco úplně jiného. Většinou směšného, ošklivého nebo dokonce sprostého. Například „perník“, „soudruh“, „zdravý rozum“ nebo „podnikatel“. Stejný osud potkal i termín „ochrana životního prostředí“. Dříve by okamžitě každý řekl „Greenpeace“. Dnes spíše lidi napadne “blokování stavby kvůli žabičkám“, „řepka“ nebo „šílená Gréta“. Takové ty jednoduché mediální zkratky. V tomto případě je to ale hodně smutné a životní prostředí si to rozhodně nezaslouží. Je to totiž něco, co se bezprostředně dotýká nás všech bez rozdílu. A nejen nás lidí, ale i hmyzu, zvířat, rostlin, a vlastně i celého života na naší zemi.

To, že nás začnou koaliční strany Prahy 6 označovat za prokremelské vazaly a užitečné idioty, se dalo čekat a nijak nás to netrápí; realita je ovšem zcela opačná. Ti, co toto nejhlasitěji provolávají, jsou sami idioty a podporují tím ruské zájmy – doufám jen, že v naivitě a nikoliv vědomě.

Dnes jsme s spolu s primátorem Hl. m. Prahy Zdeňkem Hřibem, zástupcem Prahy 6 a kolegy z petičního výboru za pojmenování Parku ruského exilu v Bubenči Evou Tichou, Jiřím Hoskovcem a Janem Lipavským, položili květiny u pamětních desek „Oni byli první“ v Rooseveltově ulici na Praze 6. Již loni jsme zde obnovili tradici skromného pietního aktu k připomenutí Ruského exilu, emigantů z bolševického ruska, které právě 11. května unesli příslušníci ruské tajné služby NKVD a jejích jednotek SMERŠ. Tedy naše spoluobčany, Čechoslováky, kteří ve dvacátých letech uprchli před bolševickým terorem a našli v tehdejším Československu azyl a svůj druhý domov – mimo jiné i v bubenečských domech v dnešní Rooseveltově ulici 27 a 29, kde shodou okolností v současnosti bydlím. Jsou to nesmírně zajímavé lidské osudy, které mě nepřestávají fascinovat, osudy plné odvahy, naděje, zrady a ponížení. A smrti. Za zemřelé jsme také následně zapálili svíčky v Pravoslavném chrámě České pravoslavné církve, který se ve stejném domě v Rooseveltově ulici nachází.