Pomsta si je našla v Bubenči – úvaha současného obyvatele domu, kam se jeho tehdejší obyvatelé už nevrátili

Pomsta si je našla v Bubenči – úvaha současného obyvatele domu, kam se jeho tehdejší obyvatelé už nevrátili

Dnes jsme s spolu s primátorem Hl. m. Prahy Zdeňkem Hřibem, zástupcem Prahy 6 a kolegy z petičního výboru za pojmenování Parku ruského exilu v Bubenči Evou Tichou, Jiřím Hoskovcem a Janem Lipavským, položili květiny u pamětních desek „Oni byli první“ v Rooseveltově ulici na Praze 6. Již loni jsme zde obnovili tradici skromného pietního aktu k připomenutí Ruského exilu, emigantů z bolševického ruska, které právě 11. května unesli příslušníci ruské tajné služby NKVD a jejích jednotek SMERŠ. Tedy naše spoluobčany, Čechoslováky, kteří ve dvacátých letech uprchli před bolševickým terorem a našli v tehdejším Československu azyl a svůj druhý domov – mimo jiné i v bubenečských domech v dnešní Rooseveltově ulici 27 a 29, kde shodou okolností v současnosti bydlím. Jsou to nesmírně zajímavé lidské osudy, které mě nepřestávají fascinovat, osudy plné odvahy, naděje, zrady a ponížení. A smrti. Za zemřelé jsme také následně zapálili svíčky v Pravoslavném chrámě České pravoslavné církve, který se ve stejném domě v Rooseveltově ulici nachází.

A protože je doba pandemie, já jsem více doma než obvykle, začal jsem také více do hloubky psát nějaké delší úvahy o dění a událostech okolo sebe, což byl vždy můj koníček, bohužel stran politického života na to nezbývá čas. A jelikož se po pár prvních příspěvcích mého blogu zdá, že to rádi čtete, zkusil jsem malou reminiscenci na svou diplomovou práci z HTF UK z roku 2006 (sic!) – “Historie a současnost ukrajinské emigrace v ČR” a popíšu nějak pocity a fakta, co mě napadají, ohledně osudů těchto lidí, ruského exilu, v Československu. Právě na těchto příbězích se dají dějiny 20. století ukázat doslova “v kostce”… A události posledních dní na Praze 6, okolo Koněvovy sochy, tomuto tématu dávají ještě hlubší rozměr, rozměr dějin, které tvoří současnost, dějin, které, když řádně nebudeme vnímat, prožijeme znovu – ti mrtví můžeme být příště my. A jelikož jsem dříve přečetl dost knih k těmto tématům, podělím se.

„Do Moskvy jsem jel jako československý ministr, ale vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek.“ Jan Masaryk, ministr zahraničních věcí ČSR, 1947

Dne 8. května 1945 skončila druhá světová válka a o den později do Prahy v intencích demarkační linie – domluvené americkými a sovětskými vojsky – vstoupila Rudá armáda. Ji bohužel doprovázely oddíly sovětské „státní bezpečnosti“ SMERŠ (zkratka pro „smrt špionům“), ty v Praze začaly tam, kde bolševici skončili o čtvrt století dříve: pronásledováním mj. bělogvardějců a jejich blízkých. Bělogvardějci byli stranou v ruské občanské válce, která se postavila bolševické uzurpaci moci. Svůj boj prohráli.

Ruská občanská válka, která vypukla ke konci první světové války – po Říjnové revoluci – dodnes vyvolává silné kontroverze, což souvisí s oficiálním postojem mocenských struktur v Rusku, poznamenaného tím, že se vedení Ruska od rozpadu SSSR až dodnes rekrutuje téměř výhradně z přebarvené mocenské špičky SSSR a jejích dětí a příbuzných, nikoli z intelektuální či kulturní elity SSSR a už vůbec ne disidentů či emigrantů. Proto v Rusku dodnes nezaznělo oficiální odsouzení bolševického převratu, teroru této „politické“ strany, masových vražd a perzekucí milionů lidí, které někdo kdysi označil jako „nepřátelé lidu“. Bolševický režim v Rusku byl tak vzdálen právnímu státu, jak je to v případě evropské země vůbec myslitelné, „v zájmu revoluce“ šlo kohokoli uvěznit či popravit na základě nečitelného podpisu samozvaného úředníka. Nepopravovali se jednotlivci, popravovaly se stovky tisíc a miliony lidí. To je realita, která se na historickém území Ruska plně etablovala po porážce bělogvardějců v občanské válce. Mezi bělogvardějci, na straně kterých po jeden čas bojovali i českoslovenští legionáři, byli monarchisté i republikáni, společný měli odpor k idejím bolševiků, toužili naopak po záchraně tradiční tzv. svaté Rusi, ovšem v modernější podobě (jak tomu bylo v případě většiny evropských monarchií po první světové válce; některé monarchie padly – jako Rakousko-Uhersko či Německo, jiné – kupř. Velká Británie – se s ohledem na novou realitu postupně reformovaly). Svůj boj s bolševiky bělogvardějci prohráli. Někdo zahynul, někdo zůstal (a často zahynul později nebo byl uvězněn, popř. obojí), někdo opustil zemi.

Vlna ruského exodu – ve své snaze přežít po Říjnové revoluci, – přesněji řečeno – v průběhu či po občanské válce, směřovala všemi světovými směry: někdo skončil ve východní Asii, odkud, měli-li možnost, se později přesunuli do USA či Austrálie, jiní ve Finsku nebo pobaltských zemích – v té době nezávislých na tehdejším státu bolševiků, většina ale směřovala od Polska na západ. Jedním z ruských center v poválečné Evropě byla Praha, a to zejména díky přičinění jednoho ze zakladatelů naší republiky Dr. Karla Kramáře – pravoslavného křesťana a slovanofila, a, samozřejmě, T. G. Masaryka. Zde bych rád podotknul, že mluvím-li o tomto prvorepublikovém ruském exilu, mám na mysli lidi z historického “velkého” Ruska, jednalo se o Rusy, Bělorusy, Ukrajince, ale i mnohé jiné slovanské a neslovanské národy. Pražské centrum ruského exilu (ovšem nejen pražské, ruský exil byl v celé republice i v Evropě) bylo zvláštní svou povahou i činností, v Praze totiž zakotvila značná část exilové inteligence, což díky podpoře ČSR umožnilo mezi válkami založení vlastních škol – základních, středních i vysokých (vysokoškolských fakult). Pro ruský exil to bylo klíčové, jelikož (stejně iluzorně jako my po „vítězném únoru“) doufal v brzký pád bolševiků a chtěl připravit elitu pro nové svobodné Rusko. Podpora naší republiky umožnila, aby si zde ruský exil vybudoval svůj nový domov, a to doslova. Republika zase získala významnou část tehdejší intelektuální elity lidstva. Mnozí získali československé občanství, někteří jej odmítli – ovšem nikdy z neúcty! – odmítli jej proto, že neuznávali legitimitu vlády bolševiků a považovali sebe za legitimní občany Ruska, bezprávně okupovaného bolševiky. Všichni si ale nesmírně vážili Československa, které jim dalo šanci na život, důstojný život. Vážili si republiky a přispívali významně k jejímu rozvoji, jako architekti, učitelé, vedci…

Pak přišla Mnichovská dohoda, druhá republika, protektorát, útrpné válečné roky a nakonec osvobození Evropy od jha nacistů. Pro část ruského exilu v Československu ale toto osvobození znamenalo hrůznou reminiscenci na občanskou válku v Rusku. Čas nevyléčil bolševickou nenávist a paranoiu a „státní bezpečnost“, která doprovázela Rudou armádu, začala brutálním způsobem pronásledovat ruské exulanty. Některé, včetně jednoho z prvních, pro které si přišli – pana Vladimira Rafalského, kterého odvedli z (bohužel zdánlivého) bezpečí jeho pražského domova přesně před 75 lety, 11.05.1945 v 9 ráno (jeho, jak se ukázalo později, vyhodili z okna na beton) – zavraždili a těla skončila neznámo kde, jiné odvlekli do lágrů v SSSR, kde byli, stejně jako ostatní, roky mučení, znásilňováni, týráni… Jen nemnozí přežili. Československo nedokázalo ochránit své občany, kterým umožnilo nový život.

Tehdy jsme si jako Čechoslováci možná mysleli, že je to sice smutné, ale přímo nás se to netýká. Nevěděli jsme, že nejen tyto lidi, kteří byli odvlečeni ze svých domovů, ale i nás všechny v blízké době čeká nová realita. Její podstatu vyjádřil v roce 1947 tehdejší ministr zahraniční ČSR Jan Masaryk slovy „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr, ale vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek.“

Bezpráví je třeba se postavit, i když se právě v této chvíli nedotýká přímo nás. Postavit se mu důmyslně a s důstojností. Postavit se mimo jiné proto, že bezpráví je jako požár (chcete-li vir, pandemie) – dnes se týká jiných, zítra se dotkne nás – všichni se můžeme ocitnout na místě pronásledovaných.

Když jsem dnes s primátorem Prahy stál a díval se na pamětní desky, které v devadesátých letech na památku obětí z řad ruského exilu nechal instalovat výbor „Oni byli první“, myslel jsem na to, jak bláhové je domnívat se, že bezpráví, které se páchá na jiných, se nás netýká a nedotkne. Bezpráví je třeba se postavit, i když se právě v této chvíli nedotýká přímo nás. Postavit se mu důmyslně a s důstojností. Postavit se mimo jiné proto, že bezpráví je jako požár (chcete-li vir, pandemie) – dnes se týká jiných, zítra se dotkne nás – všichni se můžeme ocitnout na místě pronásledovaných. To je to nejmenší, co bychom si všichni měli odnést z historické zkušenosti našich československých spoluobčanů. Čest jejich památce!

Sdílení je aktem lásky

Navrhni úpravu